SLUCH
...okolo roku 1994-1996 se v ČR začínalo mluvit o hluchotě u dalmatinů, vše bylo ještě v začátcích. V ČR v té době nebyl ani jediný přístroj na měření sluchu, který se jmenuje audiometr. Veterináři zkoušeli sluch pouze fyzicky klepáním, tleskáním, pískáním apod. a to pouze na požádání chovatele....
S našimi dalmatiny jsme jezdili měřit právě do Německa, a dále po dohodě ke mě několikrát přijela moje německá přítelkyně a chovatelka Inna ,která je zárověň i veterinářka, s audiometrem a vrh měřila u nás doma v Praze Petrovicích. V té době jsem jí poprosila, jestli by mohla změřit i dalmatiny dalším chovatelům i majitelům od nás, kteří o toto měli zájem. Nebylo výjimkou, že mě obývákem za odpoledne prošlo 5-8 dalmatinů. Nutno podotknout, že toto měření probíhalo bez narkozy, za plného vědomí zklidněného jedince. Conie byla jedním z úplně prvních dalmatinů, kteří měli sluch na audiometru změřený. Taktéž York vom Huegel i naš štěňata z vrhu "B".
To byly všechno začátky měření sluchu dalmatinů v ČR.
Pak už následovali i jiné chs, které začali jezdit na měření sluchu do Rakouska, do Vídně k MVDr. Mayerovi, nebo se ho snažili pozvat i k nám... Tyto začátky měření byli těžké a setkaly se u mnohých s nepochopením, ale cesta to byla správná.
Měření, audiometrie, testy, pochopení i nepochopení chovatelů se postupem času vyvíjelo v různých zemích i chovatelských klubech ....různě, ale to už je zas jiné téma....
Nechci tu psát o koních, když jsou toto stránky věnované psům, ale nutno se zde zmínit právě o koních a poznatcích s nimi, které dle mě souvisejí a které jsem si později vybavila právě u dalmatinů.
Kdysi jsem jezdila hodně koní bílých, grošovaných. Jednoduše proto, že o ně velký zájem nebyl, protože z nich lidi padali. Tito koně byli hodně temperamentní a někdy nevyzpytatelní a lekaví. Kopali, vyhazovali, uskakovali, splašili se, vzpínali se a lidi z nich padali jako hrušky po dešti... Já jsem si ale při společných vyjížďkách s koňmi hnědými, ryzáky i vraníky všimla, že pokud se něco děje, barevní koně se lekli a začali společně blbnout.. Můj bílý kúń začal sice zlobit také o to víc , ale vždy o vteřinu nebo chviličku později než oni, až když to viděl... Někdy to byla i sekunda, ale důležité je, že později.. Když jsem to zjistila, začala jsem podle toho jezdit a nepadala jsem. Situace zvládnutá celkem bez problémů. Ne, že by třeba můj bělouš nevyhazoval, neskákal apod. ale já už to čekala..... takže dobrý. Jindy se třeba vůbec nic nedělo, přesto se můj bělouš z ničeho nic lekl....
Později, za hodně let, jsem si na to vzpomněla v souvislosti s dalmatiny a jejich sluchem... O neslyšícím dalmatinovi nebo i jiném psovi (dnes již víme, že se ztráta sluchu týká i spousty jiných plemen), který nereaguje na přivolání a povely, majitel většinou říká, že má neposlušného psa....
O bílých koních se mezi końáky také říkalo, že bělouši jsou abnormálně lekaví, neposlušní. A nikdo nebyl zrovna moc nadšený, když na něj bělouš vyšel.... i když to bylo velice atraktivní jet na bílém koni. Odpověď nechám na každém z vás, ale souvislost s tímto je velice zajímavá. :-)