OSTATNÍ
Charlie byl pejsek od jedné mé psí kolegyně a měl být původně pro jednu starší paní jako společník, aby nebyla sama. Bohužel se bála toho, že až vyroste, neunese ho do tramvaje. Protože to bylo velice miloučké štěňátko s velkýma, černýma, uhrančivýma očima, nemohla jsem jinak a přijel se mnou domů. Je úžasný. Protože jsem dělala canisterapii, již delší čas jsem uvažovala o pořízení menšího pejska pro vozíčkáře, abych jim ho mohla dát na klín. Charlestonek byl rodilý canisterapeutek. Nikdy jsem toho nelitovala. Byl to veliký pracant v tohto ohledu, na všechny děti, lidi i klienty se vždycky strašně moc těšil. Takovýchto pejsků není moc. Měla jsem to štěstí, že jsem ho našla. Teď je Charlestonkovi 9 let, už hůř vidí, ale je stále veselý, štastný, mazlivý a vitální. Užíval si psí důchod a 18.12.2016 odešel do psího nebe, tam za Duhový most, vě věku 11-ti let.
%201..jpg)
%202..jpg)
%203..jpg)
.jpg)
Ještě než odešla beardedka Dadunka do věčných lovišť, rozhodli jsme si pořídit další ůžasnou beardetí kámošku "Moničku" pravým jménem (Anemonne from Old Tapis) ze špičkové chs Old Tapis. Maminkou Moničky byla MultiCh. ICh. Enigma Bukaj, tatínek pocházel z anglické chs Potterdale, jedné z nejúspěšnějších chs Bearded collií a Bobtailů na světě.
Monička byla krásné a silné štěňátko. Předpoklady po rodičích úžasné, tak jsem se těšila jak spolu zbouráme všechna výstavní mola, která existují. :-)
Ale narazila jsem, a to na srst, které měla bohatě a požehnaně.... Monička byla velice živá a temperamentní, kdo žije s dalmatiny musí takový být, měla ráda nejen procházky, ale i plavání a lítání nejen po louce, ale i po polích, v lese, prostě všude... Strašně ráda lítala s dalmatiny. Dalmatini proběhli šípkovým keřem, ale Monička v něm zůstala viset. Dalmatini proběhli malým rybníčkem, ale Monička obalená blátíčkem měla co dělat, aby z něj vylezla... Nebo takové bodláčí v dlouhé husté srsti, to je lahůdka... Monička pak byla sice neučesatelná, ale šťastná.
Nakonec jsem si na česání "pořídila nůžky"! Monička byla krásná i po ostříhání, byl to takový plyšový medvídek, do postýlky, kde moc ráda spala.... Monička s námi, a my s ní, prožila velmi krásný život, plný aktivit, her, výletů a cestování. Chodila s námi i ke koním.
Úspěšně složila zkoušku ZP a canisterapeutické zkoušky. Canisterapii se věnovala do vysokého stáří. Byla na tuto práci perfektní, měla pro canisterapii velký cit, trpělivost i předvídatelnost. Nejraději chodila do Domova Důchodců, kde měla připravené dobrůtky.
Od majitelů výstavních bardetek vím, že někdy i ve velikém vedru musejí mít kombinézky aby si neulámali srst, vyjdou jen ven udělat bobek a hned domů... to je daň z výstav.
To by naše Monička, plná energie nevydržela, ostříhaná s dalmouši byla šťastná.
Jedna chovatelka mi vyprávěla, že "její osmitýdenní štěňata přes noc roztahali škrob, načůrali do něj, pak se v něm vyváleli a do rána celí "unavení" usli a uschli....." jak to z nich dostala dolů nevím, jen mávla rukou a otočila oči nahoru..... Smekám před všemi majiteli dlouhosrstých psů, kteří "srst umí", protože já ji "neumím"....
Naším prvním rodinným psem byla fenka Velšteriéra Lucinka. Přinesl mi jí děda přímo od myslivce ze Sázavy, když jsem vycházela 9.třídu a bylo mi 15 let. Byla úžasná, všichni jsme jíměli moc rádi a spoustu jsme toho spolu zažili. Bydlela s námi v Praze, přes léto s námi jezdila na chalupu. Ovšem jako správný teriér řídila celou naši rodinu. Lucinka se dožila 12-ti let. Později jsem slyšela názor jedné mé psí známé, že teriér rovná se teror. Přestože na Lucinku dodnes nedám ani dopustit, asi na tom něco bude :-)
