START SOS DALMATIN
Musím říct, že v době kdy i do Čech dorazily filmy 100+1 a 100+2 dalmatinů, v době dalmato-mánie naše Chs vůbec štěňata neměla, byli jsme ušetření tohoto davového šílenství, kdy si chtěl každý člověk po shlédnutí těchto filmů pořídit dalmatina. Krásného pejska s bíločerným nebo bílohnědým kožíškem. Bohužel jak to bývá po necelém roce věku spoustu dalmatinů bylo nechtěných, ztracených i nalezených... proto jsem se začala zabývat těmito dalmatiny a to nejenom z důvodu dalmato-mánie, ale i z důvodu stáří a nemoci některých majitelů nebo jen tak z lidského rozmaru, kdy už se prostě o pejska jen nechtěli dál starat. Na druhé straně stáli lidé, kteří by si rádi dalmatínka vzali, jen o těhle nevěděli. Nazvala jsem tuto činost SOS Dalmatin.. Ze začátku jsem spolupracovala s poradci chovu zejména s MUDr.Zachovou. Postupem času si tuto činnost vzal pod svá křídla Dalmatin klub ČR a nyní je to už zcela běžná věc, že si sami lidé i chovatelé kontaktují DK, kde se tito puntíkatí miláčkové zveřejňují k další adopci.
Tehdy to nebylo jako dnes, když tenkrát se někteří lidé rozhodli pejska zbavit, udělali to teď hned a jakýmkoli způsobem. Kolikrát jsem musela (a nejen sama) dostat pejska ven z velmi obtížných podmínek, nebo i nebezpečné situace... Někdy to nebylo vůbec jednoduché.
Postupem času si lidé zvykli, že tato pomoc dalmatinů funguje. Možná i začali být trochu zodpovědní tím, že se ozvali a dali vědět, že dalmatinka nechtějí a počkali než se pro jejich zvíře najde nový vhodný majitel. Začali jsme spolupracovat i s různými psími útulky i různými místními odděleními Policie ČR a to z celé republiky. Důležitým znakem u nalezených tenkrát bylo tetování, místo nálezu a popis zvířete.
Ozývali se nám i hodní lidé, kteří nabízeli dočasnou péči akutních případů a to bez nároku na odměnu či jiné vyrovnání např. za krmení apod. Někteří dalmatinci u někoho našli i trvalý domov.
Během mnoha let našlo tímto způsobem nový domov veliké množství dalmatinků. Někteří s novými majiteli pokračivali ve výstavní i chovatelské činnosti, jiní byli chováni jako rodinní mazlíčci. Nabídky psů byly pravidelně zveřejňovány v klubových zpravodajích a noví majitelé rádi dávali vědět jak se jejich dalmatinek má a jak spolu dohromady žijí. A to sami od sebe. Tato práce mi dělala radost, protože měla smysl. Toto se týkalo nejen psů s PP, ale i bez něj, pro členy i nečleny DK ČR bez rozdílu.
Tenkrát šlo hlavně o pomoc plemeni a zvířatům v bezvýchodné situaci.
Vzhledem k tomu, že jsem se mnohokrát setkávala s obavou vzít si již dospělé zvíře nebo k již jednomu dospělému si pořídit druhé dospělé, začala jsem spolupracovat s vynikajícím cvičitelem ze Zlína panem Ivo Eichlerem (časopis Pes Přítel člověka), který mě zaujal svou metodou výcviku. Kdysi dávno, když začínal cvičit cizí psy dostal na výcvik jednoho dalmatina z Brna se slovy, že jde o moc inteligentního psa. Přiznal se, že se jen pod vousy nevěřícně pousmál, protože byla zvyklý na jednání majitelů, že má každý jedinečného, nikdy i geniálního psa. Když mu pak psa dovezli, myslela si jeho žena, že špatně vidí. Šlo totiž o dalmatina s hnědými fleky... Jen co ale Bena lépe poznal, musel se prý jeho majitelce v duchu omluvit. Ten pes byl skutečně mimořádně chytrý a s výbornou pamětí.
Cituji z jednoho jeho dopisu:
" Vážená paní Hejtíková,
Váš "SOS Dalmatin" je jistě nejen pro mě překvapením a stojí za to o této chválihodné činnosti se zmínit. Proto rád využiji Váš dopis, pokud Vám to nebude vadit a pokusím se jej šířit i v jiných časopisech...."
dopis zakončil slovy: "Mnoho úspěchů Vám, Dalmatin klubu i všem, kteří smýšlí jako Vy posílá
Ivo Eichler
RÁMO - výcvik psů