KRONIKA

Moje první setkání s dalmatiny? Asi ve svých 14 letech, kdy jsem spěchala už nevím kam a najednou uviděla krásného bílého psa s černými fleky, ani jsem tenkrát nevěděla, že se jmenuje dalmatin, měla jsem úplně jiné zájmy... Jen jsem zůstala stát a nemohla odtrhnout oči od něčeho tak krásného, elegantního, úžasného, co právě prošlo okolo mě. dodnes si pamatuju, jak se na mě to krásné cosi hrdě podívalo tmavýma očima o pokračovalo dál cestou se svým páníkem, kterého jsem ai nevnímala. Hlavou mi blesklo, že takového psa už asi nikdy neuvidím, nepotkám. Pamatuju si ještě jeho napůl růžový nos... 

Ch.Conie z Hradu Grabštejna, Arisa Petrovický vítr, Ajma Alhedra

Mojí velkou láskou byli koně, byl to můj život, můj životní styl. Patřila jim každá má volná chvíle. Dávné začátky v Jezdeckém oddíle Dolní Jirčany, hostování v různých jezdeckých klubech, na delší čas jsem zakotvila v Jezdeckém klubu Ptice. Tam jsem se začala koním věnovat i profesně. Tato práce pokračovala ve vrcholném oddíle při Jezdec Československý film. Nezapomenu na letní tábory na Orlíku a na Konopišti, na krásné vyjížďky na tamní přehradě, na obou zámcích, kde jsme spolupracovali se skupinami historického šermu při jejich vystoupeních (Burdýři,...). Na podzimní Hubertusy, spolupráci s ostatními koňáky z branže, pracovní cesty na Velkou Pardubickou, spolupráci s Chuhlí, natáčení různých pohádek a filmů (Tři oříšky pro Popelku, S čerty nejsou žerty, O Janovi a jeho podivuhodném příteli, atd.) ...Objevil se western. Bylo to něco úplně jiného naž klasika. Přirozená souhra jezdce s koněm a naopak. Úplně mě to fascinovalo. Poznala jsem spoustu začínajících kovbojů a nadšených lidí. Byla jsem u zrodu Pony Expresu, následovaly distanční dostihy, rodea, moje barelové jízdy... Takto navázaná přátelství jsou na celý život. Přesto, že jsem se tomuto věnovala dlouhý čas, bylo zajímavé, že za celou tu dobu jsem se u koní nikdy nesetkala s dalmatinem, který je právě pro koně jako stvořený... to až později....

Léta bežela, přišly jiné povinnosti, na koních jsem jezdila stále, ale už jen rekreačně. Stále jsem si pamatovala psa z našeho setkání a takového jsem chtěla. Bylo mi úplně jedno, jestli s rodokmenem nebo bez. Nebylo vůbec lehké, takového psa tu tenkrát najít. Hledala jsem hodně dlouho, všude a pořád nic, všichni se mi smáli, že takový "vymalovaný" žádný neexistuje. Ale já jsem takového viděla! Bylo to beznadějné... Už jsem byla smířená, že nebude. Psa jsem chtěla, odepsala jsem na první inzerát: "Prodám strakatého psa. Značka: Levně." a jela tam. Nevěřila jsem vlastním očím! Bylo to kulaté cosi s vymalovanými černými tečkami... brečela jsem štěstím a poděkovala do nebíčka. Následně jsem byla pozvána na první puntíkatou akci. Už jsem v tom byla až po uši. :-) S Ajmou jsem chodila úplně všude, kde se dalo, potkala spoustu lidí a nadšenců. Potkala i Ing.Jana Findejse, tehdejší  poradce chovu , tehdejší hrstku chovatelů. Všichni tito lidé otevřenou náruč pro každého nového člena. Dalmatinů nebylo moc, ale díky těmto všem se chs začaly rozrůstat. Projela jsem s tehdejšími poradci snad skoro všechny, od Jihu, přes Západ, Sever, Střed, Východ i Moravu. Byla to nádhera, všichni jsme se těšili z každého narozeného štěňátka. U Gepardů jsem poprvé viděla hnědého a přišla moje druhá fena Conie z Hradu Grabštějna. Po mém prvním černě tečkovaném vrhu "A", jsem další měla už cíleně čistě hnědý. Tehdy se více prohloubila moje spolupráce s MUDr.Radanou Zachovou a mojí německou přítelkyní paní Inou Viete (vom Huegel). 

Samozřejmě se mnou všude jezdily i moje děti :-) Věrka a Zuzka ještě ani neuměly mluvit, ale už poznaly, kdo má víc puntíčků a kdo míň. Na všechny výlety k pejskům a s pejsky se moc těšily. Hned jak to šlo, začali se zúčastňovat soutěže "Dítě a pes". Mnohokrát vyhrály. S věkem pokračovali v "Mladý vystavovatel", kde se spolu většinou střídaly o 1. a 2. místo. Tak strašně moc je to bavilo, že soutěžily i se psy mých psích kamarádů a kamarádek s různými plemeny. Pro nás dospělé to byla vždy velká legrace, jak to ti malí špunti už berou vážně. Jsem ráda, jim to vydrželo dodnes.

Sjezdily a viděly jsme toho strašně moc, tady i v cizině. Viděly mnoho typů dalmatinů, linií, upotřebitelnosti a sportovního vyžití. Vyslechly mnoho názorů na chov, zdraví, vystavování i loveckých vlastností. 

Neměla jsem svůj přesný typ dalmatina, kterého bych chtěla chovat. Věděla jsem ale, že chci dalmatina, který plně vyhovuje našemu životnímu stylu. Chtěla jsem, aby byl zdravý, odolný, temperamentní, aktivní, přesto milý a přátelský, aby mohl chodit všude s námi do přírody i do města, na dovolenou pod stan i do hotelu, do auta, do vlaku, i ke koním, kterého zvládnou i moje děti. Samozřejmě jsem se chtěla držet standartu a jeho loveckých vlastností. Výstavy nebyly naší prioritou. Chtěla jsem pěkného všestranně nadaného, spotovního, ale přesto společenského rodinného psa do slunce i nepohody.

Ajax Petrovický vítr  (*1992)	Ch. Billy Petrovický vítr  (*1994)
Ch. Falco Petrovický vítr  (*2009)	Ch. Cherry Petrovický vítr  (*2013)
JW PL  Gery Petrovický vítr (*2010)	BIS Puppy  Inka Petrovický vítr (*2017)

Ačkoli během let přišla mánii "101 a 102 Dalmatinů", byly různé modní vlny a názory, jaký má dalmatin být, nikdy jsme těmto trendům nepodlehly. Vycházely jsme i z toho, že dalmatin byl doprovodný kočárový pes, který musí bez problémů vydržet běžet desítky kilometrů. Níkdy jsme nechovali slabé ani přetěžklé dalmatiny, ktěří by toto nezvládli. Při předvádění v kruhu nám nikdy nevadilo, když náš pes poskočil, hodil hlavou, zazlobil. Vážili a respektovali jsme naší konkurenci, protože za každým chovatelem bylo kus poctivé chovatelské práce. Na výstavách jsme porovnávali vzájemně kvality svých psů, stejně tak i nedostatky. Nebojovalo se, ale vyměňovaly se cenné rady, zkušenosti a předávaly cenné informace.  Bylo nám ctí s takovými se setkat. 

Máme rádi temperamentní aktivní psy s jiskrou v oku, jakým má správný dalmatin být. Žádné výstavní loutky s prázdným pohledem a zlomenou osobností.  Bohužel chov se ubíral různým směrem, ale ani tyto výstavní a chovatelské "rychlokvašky" nás nikdy neovlivnily ani neoslovily. Je tomu tak dodnes. 

foto zdroj: internet

Samozřejmě chov Dalmatina jde s moderní dobou a mění se nároky na plemeno. Je spousta nových věcí, názorů a věděckých odborností. Je ale vždy potřeba si položit otázku, jestli vše nové je ku prospěchu...

Každé zvíře je osobnost, kterou je potřeba rozvíjet a dát jí kus sebe. Oni to pochopí a to samé opětují. Všechno ostatní příjde samo. Nejen rozum, znalosti a odbornost, ale také cit, láska a porozumění. Je potřeba dát do toho i kus svého srdce. To je to pravé umění. 

Ch. Guliver Petrovický vítr

Ch. Gaston Petrovický vítr

Je velice lehké, pořídit si naslibované veleúspěšné štěně, po ještě veleúspěšnějších rodičích a když se později ukáže, že tomu tak nebude, dát ho jen tak pryč... Nebo třeba jen, když se už nehodí...

Vzhledem k tomu, že nejsou všichni jen žádaní a vyvolení, věnuje se naše chs celý život  zachráněným a nechtěným dalmatinům, a to nejen jim. Jsem ráda, že v tomto duchu pokračují i mé dvě dcery ve svých chovech. Budoucnost pak bude na nich...

Bohužel, co se teď děje v Česku pod FCI/ČMKU není kynologie... proto po 33 letech pod FCI/ČMKU měním zastřešující světovou kynologickou organizaci. Od 1.3.2020 budou Petrovětři pokračovat v chovu pod Moravia Dog Club / World Kennel Union.

Těším se, co přinese budoucnost.